Archiv autora: lukas

Záměrně jsem v předchozích článcích nemluvil o jedné prohlídce, na které jsme s Jakubem byli minulý týden. Byla totiž zcela jedinečná. Ve středu odpoledne, chvilku po obědě, zrovna když krásně svítilo slunce (to je potřeba v Dublinu vždy ocenit a užít si to) jsme se vydali na prohlídku dalšího z vyhlédnutých bytů. Zvláštností tohoto bytu bylo, že v něm byly hned dvě ložnice, což by byl nadplán, ale lepší dvě ložnice než ani jedna.

Přivítal nás starší usměvavý muž jménem Rory a hned nás vzal na prohlídku. Velký bytový komplex se společným malým parkovištěm a zahrádkou. Po schodech do prvního patra a šup do bytu. Velký obývák s kuchyňským koutem. Kromě myčky nádobí tu bylo vlastně vše, co člověk potřebuje k životu. Díky slunečním paprskům vypadal byt nádherně. A pak jsme se po schodech vypravili do druhého patra bytu(!), kde byla velká ložnice, pokoj pro hosty a koupelna. Myslím, že to byl ten moment, kdy jsme se do toho bytečku oba zamilovali.

Doteď jsme byli zvyklí na to, že žijeme v jedné místnosti (s výjimkou kuchyňky a koupelny) a teď máme šanci bydlet v něčem, co má patro? A překvapením nebyl konec. „Ještě se podívejte na půdičku,“ povídá Rory. Stačilo zatáhnout za očko na stropě, sundat rozkládací schůdky, které jako by vypadly z amerického filmu, a po nich vylézt ještě o něco výše. Takže pokoj pro hosty, patro, a navíc ještě půda. A to vše o směšných 25 euro (tedy něco málo přes 500 korun) za měsíc dráž v porovnání s ostatními byty, o které jsme tento týden měli zájem. To je snad sen! Když nás Rory nechal, ať si patro prohlédneme a promluvíme si spolu, nebylo moc o čem diskutovat. Vypadalo to, že jsme našli byt snů. Teď jen, aby to vyšlo.

Když jsme se s Rorym posadili v obývacím pokoji, abychom probrali detaily nájmu, bylo těžké potlačit radost z krásy bytu. „To je hodně velký úsměv,“ povídá Rory. Vysvětlil jsem mu, že je to nejlepší zkušenost z prohlídek bytu za celou dobu v Dublinu a že by bylo úžasné, kdybychom tu mohli bydlet. Z otázek, které nám pak kladl, jsme ale vyšli jako dobří nájemníci. Nekuřáci, bez domácích mazlíčků, bez auta, bez dětí. „Jste svoji, že?“ pokračoval Rory. „Působíte tak na mě. Víte, my hledáme výhradně sezdaný pár, protože single lidé, jak jistě víte, bývají náchylnější k hlasitým oslavám a podobně. Ale to my nechceme, hledáme někoho usedlejšího, s kým nebudou problémy. Mimochodem, kdybych se měl teď hned rozhodnout, tak vás beru, ale mám dnes ještě několik zájemců, tak ve vás nechci vzbuzovat falešné naděje.“

Když jsme se loučili, poděkovali jsme Rorymu za prohlídku i za pozitivní zážitek. Cestou domů/do práce jsme si říkali, jak by bylo super, kdyby to vyšlo. Bylo potřeba jen „porazit“ ostatní zájemce. Tak snad jsme zapůsobili dobře. Rory se měl ozvat ještě téhož večera s odpovědí, nakonec se ale omluvil a to, jak celá věc dopadla, jsme zjistili až druhého dne…

Vyšlo to! Na Roryho tak zapůsobil můj úsměv (prý mu podle něj bylo jasné, že v tom bytě budeme spokojení), že se s majitelkou rozhodli pro nás dva. Takže poslat detaily, dopisy z práce, od předchozího pronajimatele, kopie dokladů, pročíst si smlouvu, poslat zálohu a čekat na první únor na podpis smlouvy. Občas se ozvala Hannah Abbotová, ale snažil jsem se ji ignorovat. Na pár prohlídek jsem pak ještě pro jistotu zašel, ale k ničemu to nebylo a akorát jsem z toho byl nervózní, tak jsem toho nechal.

Zítra je prvního, takže stačí podepsat smlouvu a vysněný byt je náš. Byt má i pokoj pro hosty, který jsme si před odjezdem vysnili, ale se kterým jsme už několik týdnů nepočítali, protože ceny bytů v Dublinu jsou šílené a vypadalo to, že byt se dvěma ložnicemi je něco nedosažitelného. Byt je hned u moře, máme krásný výhled na doky. Okna těsní poměrně dobře (na rozdíl od bytu, kde jsme byli doteď) a na těch ložnicových jsou klapky, díky kterým je možné docílit i během dne naprosté tmy. Také jsem zjistil, že z letiště k nám jezdí přímá linka, přes den s intervalem 15 minut, v noci 30. I když je to přes deset kilometrů, je to jen jedna zastávka (a pak asi pět minut pěšky), takže naprosto perfektní pro všechny návštěvy, které k nám tímto oficiálně zveme.

Máte-li chuť udělat si třeba víkendový výlet do Dublinu, neváhejte. Letenky se dají sehnat za rozumný peníz (zpáteční letenka z Prahy vyjde zhruba na 2500 až 4000 korun, záleží na ročním období, dnu v týdnu a podobně, ale i některé víkendy se dají sehnat levně). Na krátkou dobu můžeme ubytovat až dvě osoby, kterým nevadí sdílet lože (ušetříte docela dost peněz za hotel/hostel/Airbnb, které vycházejí na 1500 a více korun za noc pro dvě osoby). Další výhodou vám budiž naše znalost prostředí (i když zatím jen omezená), včetně tipů na výlety, výběr lístků MHD a podobně. Plus možnost herních a deskoherních večerů. Napište mi na Facebooku nebo na mail, pokud za námi budete chtít přijet.

PS: Kdo s sebou přiveze pár flašek dobré Pálavy nebo něčeho podobného, bude u mě mít velikánské plus. Tady je víno drahé a ne moc dobré, za zhruba 250 korun se dá koupit sedmička pitelného vína, za ty prachy jsem měl v Praze tři litry mého oblíbeného sudového. Irsko je v EU, takže se nemusíte bát žádných limitů, pro osobní potřebu, tedy i jako dárek pro kamarády, lze s sebou vzít až 90 litrů vína. Ale to je možné samozřejmě jen v případě, že budete mít velké odbavené zavazadlo; lahve s nápoji, jejichž objem přesahuje 100 ml, vám zkonfiskují/vylijí během bezpečnostní prohlídky, na palubu vás s nimi v žádném případě nepustí, tak na to pozor, aby nedošlo ke zbytečné škodě! 🙂

Po špatné zkušenosti z předchozího týdne jsme se rozhodli zdvojnásobit úsilí a dát do hledání bytu úplně vše. Byt přes Airbnb jsme měli pronajatý už jen na necelých 14 dní, takže nás pomalu začínal tlačit čas. Proto jsem se s vervou pustil do hledání. Prohledával jsem všechny stránky, kde se obvykle nabízejí byty (daft.ie, myhome.ie, rent.ie, property.ie). Tam, kde nebylo uvedené kontaktní číslo, jsem psal tu kratší, tu delší e-mail, ve kterém jsem nás krátce představil a požádal o prohlídku. Míra responsivity se ale pohybovala kolem ubohých 10 %. Takže jsem se jal telefonovat. Někde to nebrali, někde byl jen záznamník, jinde mi vysvětlili, že byt už pronajali. „Jak je to sakra možné, když tam ten inzerát visí tři hodiny?!“ Ale podařilo se mi i úspěšně domluvit několik prohlídek. A tak jsme spolu na ně začali chodit

Pondělí. První byl v nabídce krásný byteček tři minuty pěšky od kanceláří Googlu, kde Kuba pracuje. Tak jsme si spolu zašli na oběd (v Googlu docela dobře vaří) a plni očekávání se vydali na blízkou adresu. Když se u vchodu do domu začali hromadit lidé, naše naděje na úspěch začaly trošku skomírat. S menším zpožděním se objevila energická paní realiťačka Angela, všechny nás přivítala, ve dvou vlnách nás vzala na rychlou obhlídku bytu, rozdala nám papíry s pokyny, jaké konkrétní informace po nás budou požadovat, a sdělila nám, že „vítěz“ bude určen na základě žádosti zaslané podle pokynů uvedených na tomto papíru. Cítil jsem se trochu jako v nějaké pitomé reality show. Jen s tím rozdílem, že místo tanečku nebo písničky jsme měli ukázat, kolik máme na účtu peněz, kolik je náš roční plat, co si o nás myslí náš předchozí pan domácí a jak vypadáme na pasech. No, s ohledem na to, že našimi konkurenty byly třeba páry, kde oba dva pracovali v Googlu a v Dublinu žili už čtyři roky, viděli jsme naše šance na úspěch dost bledě. V e-mailu s žádostí jsme tedy nabídli platit vyšší nájem, abychom měli aspoň nějakou šanci, že nás vyberou.

Úterý. Druhá prohlídka byla téměř jako před kopírák. Tentokrát jsem tam šel sám, protože jsme usoudili, že tahat Kubu z práce kvůli pětiminutové prohlídce, u které je šance na získání bytu poměrně malá, nedává moc smysl. Pro mě to ovšem byla první příležitost otestovat další způsob přepravy po centru Dublinu. Zatím jsme totiž všude chodili pěšky, o víkendu jsme jeli zelenou linkou… tramvaje (ano, v Dublinu jsou celé dvě linky tramvaje, zelená a červená), autobus jsme ještě nezkoušeli, ale ani se nám do toho moc nechtělo. Zbývala poslední možnost, přeprava na kole.

Místní MHD je super v tom, že vám na všechno stačí jedna karta, kterou seženete v každé trafice nebo večerce. Na tzv. Leap card si dobijete kredit, který pak utrácíte každou jízdou. Před nástupem do vozidla MHD se „přihlásíte,“ automat vám strhne nejvyšší možnou částku za cestu tímto prostředkem a až vystoupíte, zase se u podobného automatu „odhlásíte“ a automat vám vrátí část jízdenky podle toho, jak daleko jste jeli. Nejlepší na tom ale je, že si na tuto kartu můžete nahrát i účet pro půjčování místních kol. Jste-li v Dublinu na pár dní, můžete si za 5 euro (asi 125 korun) koupit účet na tři dny, druhou možností je pak roční účet za 25 euro (něco přes šest stovek). A tak jsem začal krásy Dublinu objevovat ze sedátka vypůjčeného kola. Ne že by mi to teda bylo co platné při prohlídce už zmiňovaného druhého bytu. Elegantně oděná mladá dáma Emma nás pozvala dovnitř, rychle nám vše ukázala a já si připadal jako ve druhé řadě úspěšné reality show „Byteček hledá nájemníky“. Tak uvidíme, jestli aspoň jedna z nich skončí naším úspěchem.

Středa. Další byt byl také nedaleko Kubovy práce, ale v inzerátu chyběly fotky. Přesto jsme to zkusili. Absence fotek mohla odradit spoustu kvalitních zájemců, tak bychom třeba mohli mít větší šanci. A opravdu bych řekl, že větší šanci jsme měli, a to z jednoho prostého důvodu. Ten byt nepřipomínal ani tak byt jako spíš kobku. Jedním malým okýnkem do dvora prosvítalo pár slunečních paprsků a zbytek bytu byl zahalen do šedivého hávu, ze kterého bychom asi po pár týdnech dostali oba depku. Tak jsme pánovi, který nás bytem provedl a který tam působil jako vrátný, poděkovali a raději rychle utekli. Až takhle zoufalí zase ještě nejsme. Další středeční byt, který jsme navštívili také společně, zatím vynechám, rozepíšu se o něm až v dalším dílu.

Poslední středeční byt trošku připomínal třetí kolo několikrát zmiňované reality show, ale už bylo vidět, že autorům odešli zkušení moderátoři a publikum už tento formát také přestával bavit. Byt nebyl špatný, ale hotové terno to taky nebylo. Slečna Orla, která byt představovala, se skoro tvářila otráveně, že jsem se ráčil zúčastnit. Slíbila mi poslat detaily mailem, k tomu však nikdy nedošlo. Asi měla lepší zájemce. Večerní procházka Dublinem aspoň trošku vynahradila ztrátu času, kterou tahle prohlídka představovala.

Čtvrtek. Protože několik prohlídek odpadlo, protože už se našel majitel, zbývala na mě poslední prohlídka ve čtvrtek večer. Byt nebyl špatný, byl poměrně prostorný, měl sice sdílenou kuchyň, ale zase poměrně velkou, což je v Dublinu spíš výjimka. Pidi koupelny, pidi kuchyně, pidi sprchové kouty, to je tu standard. Zase je ale pravda, že tu taky frčí poměrně prostorné ložnice a velmi prostorné obýváky, které bývají často spojené s kuchyní. Nicméně tento byteček měl jednu velkou vadu na kráse. Nájemní smlouva byla na tři měsíce a majitelka nevěděla, zda ji bude moci prodloužit.

Pátek. Únava z hledání se začíná projevovat. Poslední prohlídku  jsem zrušil. Nejlepší na hledání bytu bylo, že jsem se naučil jezdit po Dublinu na kole. Řidiči jsou tu maximálně ohleduplní, helmy se tu neřeší a člověk musí být dost asertivní, ale jezdí se tu skvěle. A co se bytu týče, začíná se blýskat na lepší časy. A prsty v tom má ta zmiňovaná středeční prohlídka, která si zaslouží samostatný článek…

Cestou zpět parkem a kolem Paulova domu mě stále více a více sžírala otázka, jestli to náhodou není jeden z těch vyhlášených podfuků, o kterých jsem si toho tolik přečetl. Přeci jen jsme znali jen jeho křestní jméno (v e-mailech od něj sice byl součástí podpisu název nějaké firmy, která prodávala automobily, ale to mi nepřišlo důležité). Několikrát jsem přešel ulicí tam a zpátky… a rozhodl jsem se jednat. Třeba tu majitele té nemovitosti bude někdo znát. Nejprve jsem to zkusil v přilehlém kostele scientistů (neplést se scientology). Ale nikdo nebyl doma. Tak jsem se osmělil a začal zvonit a bušit na domy okolo. Hned ve druhém mi otevřela dveře nějaká paní, ale bohužel se omluvila, že nikdo není doma a ona tam jen uklízí. Asi napopáté jsem měl větší štěstí, paní ovšem majitele této konkrétní nemovitosti nikdy nepotkala: „Ale nedávno ten barák někdo koupil“ Ha! Náznak podvodu! Možná se snaží lidi podvést předtím, než se tam majitel nastěhuje! „Jo, ale to už bude minimálně rok,“ dopověděla. Tak zase nic. Ještě jsem to zkusil u jedné maminky s kočárkem, co jela zrovna kolem. Ta sice byla zdejší, ale bydlela na druhém konci ulice, takže smůla. Metoda ve stylu Paní Columbové tedy nevyšla.

Po návratu domů jsem začal přemýšlet, jak odhalit, že je Paul opravdu podvodník. A napadla mě spásná myšlenka. Napíšu mu z jiného e-mailu. A pokud si se mnou domluví schůzku i poté, co budeme mít jasně domluvený podpis smlouvy, tak bude jasno. Na odpověď na inzerát byl ovšem potřeba nový e-mail. A tak tedy vznikla Hannah Abbotová, která vše nepravé rázem odhalí. Paul se s ní domluvil na sobotní prohlídce.

Mezitím jsme Paulovi poslali všechny dokumenty. Mezi řečí ještě zmínil, že má další zájemce, ale protože my jsme byli první, tak máme přednost. Domluvili jsme se na tom, jaký bychom tam chtěli internet, a v pátek odpoledne nám přišla smlouva. Vše se zdálo být v pořádku. Dokonce jsme si říkali, že se na nás zase jednou usmálo štěstí a že je to moc prima. Na mé reakce ohledně překlepů ve smlouvě Paul zatím nereagoval, ale to mě zase tak moc netrápilo. Ve snaze zjistit o něm více – poslal nám kopie osobních dokladů – jsem se vrátil k už zmiňovanému e-mailu od něj. A tehdy mi to konečně došlo. Paul nebyl v e-mailu podepsaný, protože jeho jméno figurovalo přímo v názvu té firmy. Na netu jsem pak s ním jako majitelem této společnosti našel dokonce i rozhovor. Nebylo tedy pochyb, Paul není podvodník a nás čeká příjemné bydlení s velmi pohodovým sousedem.

V devět zazvonil telefon, což jsem přivítal. Bylo totiž ještě potřeba domluvit přesný čas, kdy se druhého dne sejdeme k podpisu smlouvy. „Lukáši, volám, protože nemám dobré zprávy,“ začal telefonát a sen o rychlém bytu v Dublinu se rozplynul jako pára nad hrncem. Strnul jsem, protože jsem tušil, co bude následovat. „Dostal jsem nabídku, jaká se neodmítá. O byt má zájem jeden Brit, který tam bude žít jen od pondělka do čtvrtka a na víkend bude létat zpět do Spojeného království. Navíc mi zaplatí o stovku víc než vy. Tak se nezlobte, chtěl jsem se omluvit osobně. Pardon. Sbohem.“

No, tak to by bylo. Já si teda osobní omluvu představuju jinak než jako dvě věty „ze sluchátka“, ale jiný kraj… Taky jsme si mohli ušetřit celou tu šaškárnu se zasíláním osobních informací a smlouvy a podobně. Naštěstí byla v lednici načnutá flaška bílého, tak jsem měl ten žal aspoň čím zapít. Nakonec jsem se překonal a napsal Paulovi e-mail, ve kterém jsem mu popřál vše dobré a ať mu to s tím nájemníkem vyjde. Později večer se ukázalo, že Kuba by mu taky napsal e-mail, ale o dost ostřejší. Je totiž fakt, že se Paul zachoval jako pěknej kretén. Hlavně nám nemusel věšet bulíky na nos ve smyslu, že jsme byli první a hotovo.

Druhý den ráno jsem se vrátil k nabídkám, které jsme předtím během týdne s Kubou vybrali do zálohy. Byly to trošku dražší byty, ale objevil se tam i mezonet se dvěma koupelnami, který vypadal opravdu krásně, a pak něco, čemu jsme mezi sebou začali přezdívat „Život na zámku“. Musím se přiznat, že takový byt jsem zatím asi nikdy neviděl. Na stěnách tapety a obrazy, které by si svým obsahem a hlavně rámováním nezadaly s obrazy na leckterém zámku. Obrovská zdobená postel. Představa, že si do toho bytu dovezu moderní ergonomickou židli na práci, byla mírně k smíchu. Ale už jen pro tu srandu z toho, že bychom návštěvy přivedli na náš „zámek“ do Dublinu, bychom do toho byli ochotní jít.

Jako problém se ovšem ukázala skutečnost, že toto bylo ráno sobotní. A to nikdo nechtěl být kvůli prohlídkám otravován. Nejčastější poznámka u inzerátu byla: Kontaktujte nás v pracovní dny mezi osmou hodinou ranní a pátou večerní. Takže další průzkum, do seznamu přibylo několik dalších bytů, ale než stihlo přijít pondělí, byly všechny byty, které jsme si vyhlédli minulý týden, pryč. Co se dá dělat, čeká nás druhé kolo. Jo a abych nezapomněl, Hannah Abbotové přišla v sobotu zpráva od Paula, že už byt pronajal a že se omlouvá. Takže hon na podvodníky se taky odkládá…

Po týdnu oťukávání trhu jsme se rozhodli ponořit se do rozbouřených vod místního trhu s nemovitostmi a pokusit se najít si bydlení aspoň na další rok. V časovém presu jsme zatím nebyli, ubytování přes Airbnb jsme měli zařízené až do třetího února, ale lepší začít moc brzo než pozdě. Cítil jsem se připraven na všechny nástrahy, neb jsem si načetl mnoho článků o tom, na co si dát při hledání bytu pozor. Na dublinském trhu s nemovitostmi se totiž údajně pohybuje mnoho podvodníků, kteří se z vás snaží vytáhnout osobní údaje, peníze, nebo obojí. Možná jsem to ale s tou přípravou v tomhle ohledu přehnal. K tomu ale až později. Máte-li zájem, můžete se také vzdělat na poli dublinských podvodníků, například zde nebo zde.

První pokusy hned během prvního naznačily, že bez irské SIMky nám pšenka nepokvete, to však již bylo vyřešeno, a tak mohlo začít domlouvání termínů prohlídek. První pokus skórovat se uskutečnil ve středu 17. ledna v jedné bytovce nedaleko. Naše původní obavy, že bude byt moc malý, se nenaplnily. Spíše naopak. Vysoké stropy, místa habaděj. Autor fotek asi držel fotoaparát (nebo spíše zapínal fotoaparát v mobilním telefonu) poprvé po dlouhé době. Ovšem cena 1800 euro (zhruba 45 000 korun) měsíčně plus poplatky za energie, vodu a internet nás vzhledem k ohyzdnosti a velmi špatnému těsnění obrovských oken (a také těm velmi vysokým stropům) spolehlivě odradila. Tip: Když pronajímáte byt, možná by bylo lepší ty kusy nábytku, které jsou na vyhození, rovnou vyhodit, nemají-li nějakou zásadní funkci.

Hned na následující ráno, ještě než se Kuba vypravil do práce, jsme měli domluvenou druhou prohlídku. Byt vypadal velice dobře, útulně a byl za velice dobrou cenu. „Na ten luxus možná až za moc dobrou cenu,“ ozval se červík někde v hlavě. „Nebyl přeci jako jeden z poznávacích znaků toho, že je to podfuk, uveden fakt, že je to nabídka, která zní až podezřele dobře?“ Dobrá, rozhodl jsem se tedy být maximálně obezřetný. Menší zádrhel nastal, když jsme se domek pokoušeli najít. Google mapy selhaly. Opakované hledání v okolí už ne. Ukázalo se, že je to obří dům s obrovskou zahradou (ach ano, přeci jsem o něm o den dříve četl v novinách, někdo za něj před pár lety chtěl víc než tři miliony euro, ale nakonec se prodal za „pouhé“ dva miliony…). No to jsem teda zvědav, co to bude.

Přivítal nás velice charismatický, dobře oděný muž ve středních letech. Začal tím, že si hledá podnájemníky do bytové jednotky pod svým domem, a to na přechodnou domu, než se tam na stáří přestěhují jeho rodiče. Byt vypadal přesně jako na fotografiích, byl velmi prostorný, součástí byla dokonce i vana s vířivkou. Sám majitel Paul se o ní vyjádřil ve smyslu, že opravdu netuší, proč tam ta věc je. Stejně počastoval i bidet. V devadesátkách, kdy se dům stavěl, prý bidety frčely. Byt se nám líbil, jen já se nemohl zbavit pocitu, že je to celé nějaké moc dobré, za ty prachy. Když pak přišla řeč na cenu, byl Paul ochoten nájem ještě snížit, protože díky tomu, že nemáme auto, bychom nevyužili parkovací místo. Odcházeli jsme s tím, že mu máme dát co nejdříve vědět.

Cestu nádherným přilehlým parkem jsme strávili diskutováním o tom, jestli to bereme. V podstatě jedinou obavou bylo, aby to nebyl nějaký podfuk, alespoň tedy já jsem se toho bál. Nakonec jsme se ale dohodli, že do toho půjdeme, jen si budeme dávat pozor na to, kdyby po nás Paul chtěl peníze předem, bez podepsané smlouvy a tak. Ihned jsme tedy Paulovi zavolali, ten nám poděkoval za rychlou zprávu a domluvili jsme se, že mu pošleme reference (z banky, předchozího podnájmu a práce) a kopie osobních dokladů, aby mohl připravit smlouvu. Kuba se vydal do práce a já do obchodu nakoupit něco k jídlu. Nebo to aspoň byl původní plán, který tak úplně nevyšel. Na scéně se totiž brzy objevila paní Columbová a Hannah Abbotová…