Po týdnu oťukávání trhu jsme se rozhodli ponořit se do rozbouřených vod místního trhu s nemovitostmi a pokusit se najít si bydlení aspoň na další rok. V časovém presu jsme zatím nebyli, ubytování přes Airbnb jsme měli zařízené až do třetího února, ale lepší začít moc brzo než pozdě. Cítil jsem se připraven na všechny nástrahy, neb jsem si načetl mnoho článků o tom, na co si dát při hledání bytu pozor. Na dublinském trhu s nemovitostmi se totiž údajně pohybuje mnoho podvodníků, kteří se z vás snaží vytáhnout osobní údaje, peníze, nebo obojí. Možná jsem to ale s tou přípravou v tomhle ohledu přehnal. K tomu ale až později. Máte-li zájem, můžete se také vzdělat na poli dublinských podvodníků, například zde nebo zde.
První pokusy hned během prvního naznačily, že bez irské SIMky nám pšenka nepokvete, to však již bylo vyřešeno, a tak mohlo začít domlouvání termínů prohlídek. První pokus skórovat se uskutečnil ve středu 17. ledna v jedné bytovce nedaleko. Naše původní obavy, že bude byt moc malý, se nenaplnily. Spíše naopak. Vysoké stropy, místa habaděj. Autor fotek asi držel fotoaparát (nebo spíše zapínal fotoaparát v mobilním telefonu) poprvé po dlouhé době. Ovšem cena 1800 euro (zhruba 45 000 korun) měsíčně plus poplatky za energie, vodu a internet nás vzhledem k ohyzdnosti a velmi špatnému těsnění obrovských oken (a také těm velmi vysokým stropům) spolehlivě odradila. Tip: Když pronajímáte byt, možná by bylo lepší ty kusy nábytku, které jsou na vyhození, rovnou vyhodit, nemají-li nějakou zásadní funkci.
Hned na následující ráno, ještě než se Kuba vypravil do práce, jsme měli domluvenou druhou prohlídku. Byt vypadal velice dobře, útulně a byl za velice dobrou cenu. „Na ten luxus možná až za moc dobrou cenu,“ ozval se červík někde v hlavě. „Nebyl přeci jako jeden z poznávacích znaků toho, že je to podfuk, uveden fakt, že je to nabídka, která zní až podezřele dobře?“ Dobrá, rozhodl jsem se tedy být maximálně obezřetný. Menší zádrhel nastal, když jsme se domek pokoušeli najít. Google mapy selhaly. Opakované hledání v okolí už ne. Ukázalo se, že je to obří dům s obrovskou zahradou (ach ano, přeci jsem o něm o den dříve četl v novinách, někdo za něj před pár lety chtěl víc než tři miliony euro, ale nakonec se prodal za „pouhé“ dva miliony…). No to jsem teda zvědav, co to bude.
Přivítal nás velice charismatický, dobře oděný muž ve středních letech. Začal tím, že si hledá podnájemníky do bytové jednotky pod svým domem, a to na přechodnou domu, než se tam na stáří přestěhují jeho rodiče. Byt vypadal přesně jako na fotografiích, byl velmi prostorný, součástí byla dokonce i vana s vířivkou. Sám majitel Paul se o ní vyjádřil ve smyslu, že opravdu netuší, proč tam ta věc je. Stejně počastoval i bidet. V devadesátkách, kdy se dům stavěl, prý bidety frčely. Byt se nám líbil, jen já se nemohl zbavit pocitu, že je to celé nějaké moc dobré, za ty prachy. Když pak přišla řeč na cenu, byl Paul ochoten nájem ještě snížit, protože díky tomu, že nemáme auto, bychom nevyužili parkovací místo. Odcházeli jsme s tím, že mu máme dát co nejdříve vědět.
Cestu nádherným přilehlým parkem jsme strávili diskutováním o tom, jestli to bereme. V podstatě jedinou obavou bylo, aby to nebyl nějaký podfuk, alespoň tedy já jsem se toho bál. Nakonec jsme se ale dohodli, že do toho půjdeme, jen si budeme dávat pozor na to, kdyby po nás Paul chtěl peníze předem, bez podepsané smlouvy a tak. Ihned jsme tedy Paulovi zavolali, ten nám poděkoval za rychlou zprávu a domluvili jsme se, že mu pošleme reference (z banky, předchozího podnájmu a práce) a kopie osobních dokladů, aby mohl připravit smlouvu. Kuba se vydal do práce a já do obchodu nakoupit něco k jídlu. Nebo to aspoň byl původní plán, který tak úplně nevyšel. Na scéně se totiž brzy objevila paní Columbová a Hannah Abbotová…
napínavé…