Po špatné zkušenosti z předchozího týdne jsme se rozhodli zdvojnásobit úsilí a dát do hledání bytu úplně vše. Byt přes Airbnb jsme měli pronajatý už jen na necelých 14 dní, takže nás pomalu začínal tlačit čas. Proto jsem se s vervou pustil do hledání. Prohledával jsem všechny stránky, kde se obvykle nabízejí byty (daft.ie, myhome.ie, rent.ie, property.ie). Tam, kde nebylo uvedené kontaktní číslo, jsem psal tu kratší, tu delší e-mail, ve kterém jsem nás krátce představil a požádal o prohlídku. Míra responsivity se ale pohybovala kolem ubohých 10 %. Takže jsem se jal telefonovat. Někde to nebrali, někde byl jen záznamník, jinde mi vysvětlili, že byt už pronajali. „Jak je to sakra možné, když tam ten inzerát visí tři hodiny?!“ Ale podařilo se mi i úspěšně domluvit několik prohlídek. A tak jsme spolu na ně začali chodit
Pondělí. První byl v nabídce krásný byteček tři minuty pěšky od kanceláří Googlu, kde Kuba pracuje. Tak jsme si spolu zašli na oběd (v Googlu docela dobře vaří) a plni očekávání se vydali na blízkou adresu. Když se u vchodu do domu začali hromadit lidé, naše naděje na úspěch začaly trošku skomírat. S menším zpožděním se objevila energická paní realiťačka Angela, všechny nás přivítala, ve dvou vlnách nás vzala na rychlou obhlídku bytu, rozdala nám papíry s pokyny, jaké konkrétní informace po nás budou požadovat, a sdělila nám, že „vítěz“ bude určen na základě žádosti zaslané podle pokynů uvedených na tomto papíru. Cítil jsem se trochu jako v nějaké pitomé reality show. Jen s tím rozdílem, že místo tanečku nebo písničky jsme měli ukázat, kolik máme na účtu peněz, kolik je náš roční plat, co si o nás myslí náš předchozí pan domácí a jak vypadáme na pasech. No, s ohledem na to, že našimi konkurenty byly třeba páry, kde oba dva pracovali v Googlu a v Dublinu žili už čtyři roky, viděli jsme naše šance na úspěch dost bledě. V e-mailu s žádostí jsme tedy nabídli platit vyšší nájem, abychom měli aspoň nějakou šanci, že nás vyberou.
Úterý. Druhá prohlídka byla téměř jako před kopírák. Tentokrát jsem tam šel sám, protože jsme usoudili, že tahat Kubu z práce kvůli pětiminutové prohlídce, u které je šance na získání bytu poměrně malá, nedává moc smysl. Pro mě to ovšem byla první příležitost otestovat další způsob přepravy po centru Dublinu. Zatím jsme totiž všude chodili pěšky, o víkendu jsme jeli zelenou linkou… tramvaje (ano, v Dublinu jsou celé dvě linky tramvaje, zelená a červená), autobus jsme ještě nezkoušeli, ale ani se nám do toho moc nechtělo. Zbývala poslední možnost, přeprava na kole.
Místní MHD je super v tom, že vám na všechno stačí jedna karta, kterou seženete v každé trafice nebo večerce. Na tzv. Leap card si dobijete kredit, který pak utrácíte každou jízdou. Před nástupem do vozidla MHD se „přihlásíte,“ automat vám strhne nejvyšší možnou částku za cestu tímto prostředkem a až vystoupíte, zase se u podobného automatu „odhlásíte“ a automat vám vrátí část jízdenky podle toho, jak daleko jste jeli. Nejlepší na tom ale je, že si na tuto kartu můžete nahrát i účet pro půjčování místních kol. Jste-li v Dublinu na pár dní, můžete si za 5 euro (asi 125 korun) koupit účet na tři dny, druhou možností je pak roční účet za 25 euro (něco přes šest stovek). A tak jsem začal krásy Dublinu objevovat ze sedátka vypůjčeného kola. Ne že by mi to teda bylo co platné při prohlídce už zmiňovaného druhého bytu. Elegantně oděná mladá dáma Emma nás pozvala dovnitř, rychle nám vše ukázala a já si připadal jako ve druhé řadě úspěšné reality show „Byteček hledá nájemníky“. Tak uvidíme, jestli aspoň jedna z nich skončí naším úspěchem.
Středa. Další byt byl také nedaleko Kubovy práce, ale v inzerátu chyběly fotky. Přesto jsme to zkusili. Absence fotek mohla odradit spoustu kvalitních zájemců, tak bychom třeba mohli mít větší šanci. A opravdu bych řekl, že větší šanci jsme měli, a to z jednoho prostého důvodu. Ten byt nepřipomínal ani tak byt jako spíš kobku. Jedním malým okýnkem do dvora prosvítalo pár slunečních paprsků a zbytek bytu byl zahalen do šedivého hávu, ze kterého bychom asi po pár týdnech dostali oba depku. Tak jsme pánovi, který nás bytem provedl a který tam působil jako vrátný, poděkovali a raději rychle utekli. Až takhle zoufalí zase ještě nejsme. Další středeční byt, který jsme navštívili také společně, zatím vynechám, rozepíšu se o něm až v dalším dílu.
Poslední středeční byt trošku připomínal třetí kolo několikrát zmiňované reality show, ale už bylo vidět, že autorům odešli zkušení moderátoři a publikum už tento formát také přestával bavit. Byt nebyl špatný, ale hotové terno to taky nebylo. Slečna Orla, která byt představovala, se skoro tvářila otráveně, že jsem se ráčil zúčastnit. Slíbila mi poslat detaily mailem, k tomu však nikdy nedošlo. Asi měla lepší zájemce. Večerní procházka Dublinem aspoň trošku vynahradila ztrátu času, kterou tahle prohlídka představovala.
Čtvrtek. Protože několik prohlídek odpadlo, protože už se našel majitel, zbývala na mě poslední prohlídka ve čtvrtek večer. Byt nebyl špatný, byl poměrně prostorný, měl sice sdílenou kuchyň, ale zase poměrně velkou, což je v Dublinu spíš výjimka. Pidi koupelny, pidi kuchyně, pidi sprchové kouty, to je tu standard. Zase je ale pravda, že tu taky frčí poměrně prostorné ložnice a velmi prostorné obýváky, které bývají často spojené s kuchyní. Nicméně tento byteček měl jednu velkou vadu na kráse. Nájemní smlouva byla na tři měsíce a majitelka nevěděla, zda ji bude moci prodloužit.
Pátek. Únava z hledání se začíná projevovat. Poslední prohlídku jsem zrušil. Nejlepší na hledání bytu bylo, že jsem se naučil jezdit po Dublinu na kole. Řidiči jsou tu maximálně ohleduplní, helmy se tu neřeší a člověk musí být dost asertivní, ale jezdí se tu skvěle. A co se bytu týče, začíná se blýskat na lepší časy. A prsty v tom má ta zmiňovaná středeční prohlídka, která si zaslouží samostatný článek…
