Tenhle příspěvek bude pojednávat o tom, co se nám za první měsíc tak docela nepovedlo. Tak se nám prosím moc nesmějte (aspoň ne do očí).
Když jsme se čtvrtého ledna ubytovali v bytu, který jsme sehnali přes Airbnb, byli jsme docela nadšení. Na něco tak velikého jsme nebyli zvyklí, protože už skoro šest let jsme pro sebe měli akorát tak vlastní pokoj, maximálně se společnou kuchyní a obývákem. Takže vlastní velký obývák s elektrickým krbem (mimochodem krby, ať už elektrické, plynové nebo „opravdické“, jsou v Dublinu skoro v každém bytě, aspoň tedy v každém bytě, co jsem navštívil) a velká ložnice pro nás byly něčím neznámým a velmi příjemným. Dojem trošku kazila maličká kuchyňka s pidiledničkou (nechápu, jak s tak malou lednicí může někdo dlouhodobě existovat) a koupelna s maličkým sprchovým koutem a elektrickou sprchou, před kterou jsem vás varoval v jednom z předchozích článků. A pak taky zjištění, že pokud člověk nenastaví topení na maximum a nezapne krb, bude mu docela zima, i když teploty venku klesly pod bod mrazu asi jen celkem třikrát na začátku ledna, a to ještě jen v noci.
Zcela unikátním bonusem pro nás pak byla sušička, protože od té doby, co jsme opustili Kanadu, jsme prádlo vždy akorát sušili na sušáku (a už jsme toho oba měli plné zuby, protože zvlášť v jednopokojovém bytečku není sušák s prádlem zrovna nejlepší věc, kterou můžete vyplnit volný prostor). Tedy přesněji řečeno to byla pračka se sušičkou, s kterýmžto objektem jsme do té doby neměli zkušenosti vůbec žádné. No, zpětně by se možná nějaké hodily. První praní dopadlo celkem dobře, ale všiml jsem si, že prášek, který jsem do zásobníku nasypal, tam zůstal. A taky bylo to oblečení docela dost horké. Tak jsem si řekl, že na program „rovnou do skříně“ už prát nebudu a začal jsem prát a sušit na program „po sušení vyžehlit“. Druhé praní, byť mělo sušit na nižší teplotu, však skončilo ještě hůře než to první. Zničil se při něm totiž bílý ručník a nějaké bílé oblečení. No, pak už moc bílé nebylo, spíš takové nahnědlé. A všechno to bylo hodně žhavé. Podle majitele bytu to prý způsobila moc vysoká teplota, na kterou jsme nastavili sušení, nebo nedostatečně naplněný buben. Dobrá, příště si zkusíme dát větší pozor…
Přesuneme se o několik týdnů do budoucnosti, do minulé neděle, kterou jsme strávili v okrajové části Dublinu, v Howthu. Z výletu na maják a po pobřeží tohoto poloostrova brzy zveřejníme fotodokumentaci. Přišel ale večer a bylo potřeba skočit do obchodu, tak jsem naskočil na kolo a vyrazil. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval, a jel zpět. Dokonce jsem si objel jeden blok navíc, abych nemusel přejíždět ulici v nepřehledném místě. Na to, že se tu jezdí vlevo, jsem si zvykl docela rychle, jen by bylo prima, kdyby byly pruhy pro cyklisty, nebo ještě lépe oddělené cyklostezky, na více místech. Ne že bych si chtěl stěžovat, protože v Praze si takhle člověk centrem moc nepojezdí, zvlášť beze strachu z toho, aby ho něco nepřejelo.
Už jsem byl skoro doma, předposlední úsek jsem musel dojet po tramvajové trati, protože jsem nechtěl jet po chodníku (stejně jako u nás není jízda na kole po chodníku povolena, s výjimkou přejíždění k vozovce). Když jsem si chtěl přejet do vedlejšího pruhu, zvolil jsem však nedostatečně veliký úhel mezi mým předním kolem a samotnými tramvajovými kolejemi. A zaseklo se mi v nich přední kolo. A protože jsem pořád jel celkem slušnou rychlostí, skončilo toto přejíždění blízkým setkáním mého nosu, brady a kolene s vozovkou mezi kolejemi, která byla navíc dlážděná kameny. Musím říct, že bylo až fascinující takhle zblízka vnímat ten přímý náraz ústy do tvrdého.
Jako první jsem si zkontroloval, jestli mám všechny zuby a celý nos, mám pocit, že jet o něco rychleji, mohlo to dopadnout o dost hůř. Všechno bylo na svém místě, a tak jsem se odbelhal domů, přičemž jsem si cestičku značkoval kapkami krve. Doma jsem zjistil, že to vydržely kalhoty, rukavice i vše ostatní, ovšem kůže na koleni to vzdala a odporoučela se do věčných lovišť. Naštěstí jsme přijeli i s vybavenou lékárničkou, tak nebylo třeba v neděli v devět večer hledat otevřenou lékárnu. První večer nic moc, noha dost bolela, ale o pár dní později už chodím v pohodě. A na to, že mě někdo v temné uličce cestou domů zmlátil, jsem kvůli rozseknutému a nateklému rtu vypadal pouze první večer.
Jo a málem bych zapomněl dopovědět fail s pračkou a sušičkou. Jak jsem totiž zjistil, tak to, že nám tam prádlo hnědlo, že bylo příliš horké a že tam zůstával prášek, nebyla tak docela vina té pračky/sušičky. Na otočném knoflíku, kterým se nastavuje prací program, totiž už od začátku našeho pobytu nebyla nastavená trojka, tedy praní barevného prádla plus následné sušení, nýbrž jedenáctka, což je… jen samotné sušení. Přikládám ilustrační foto, na němž je vidět vhodná reakce na toto zjištění.
