Sága hledání bydlení v Dublinu se uzavřela. Vše proběhlo, jak mělo, ve čtvrtek jsme se potkali s majitelkou bytu Edel i Rorym, který se o její byt stará. Edel totiž bydlí s manželem i dětmi v Dubaji, což je také důvod, proč byt pronajímá. Bylo to velice příjemné setkání, protože oba jsou velmi pohodoví a pozitivní. Společně jsme prošli vybavení bytu, domluvili opravy věcí, které nefungují nebo jsou rozbité, a pak jsme ke spokojenosti všech stran podepsali nájemní smlouvu. Poprvé v životě s vyhlídkou toho, že v daném bytě strávíme několik let života a hned od začátku ho budeme považovat za domov.
Ještě téhož dne, když Kuba skončil v práci, jsme se vydali na nákupy do města, abychom nakoupili polštáře, peřiny a povlečení a měli v noci pod čím spát. Nechali jsme si poradit a nakoupili v Dunnes, o kterém předtím Rory prohlásil: „Není tam ani moc levno, ani moc draho, prostě tak akorát. Kdybych si já zařizoval byt, nakoupil bych tam.“ Tím ovšem vybavování bytu neskončilo. Bylo potřeba koupit mi pracovní stůl (to byl asi jediný kus nábytku, který jsme potřebovali a který v bytu opravdu chyběl) a nakoupit strašnou spoustu dalších větších i menších věci, od struhadla, misek a skleniček přes ručníky a rohožky až po vybavení pokoje pro hosty. A s ohledem na to, kam a proč se odstěhovala další část rodiny, nemohli jsme samozřejmě jinam než do místní pobočky IKEA.
O víkendu jsme tam tedy vyrazili. Autobusem. Už předtím jsem si vyzkoušel, jaké to je jet dublinským autobusem. Pokud můžete, raději se této formě hromadné dopravy vyhněte. Na jízdní řády je tu takový „spoleh“, že tu (stejně jako v Torontu) existuje několik aplikací, které vám řeknou, kdy z dané zastávky pojede další autobus. Není totiž výjimkou, že se autobus s 20minutovým intervalem – kratší interval nečekejte ani na té nejvíce vytížené lince – zpozdí třeba o 20 minut. Důvodů je několik, mezi ty hlavní bych zařadil hloupé nastupování – opět stejně jako v Torontu, každý si musí u řidiče koupit lístek, pokud to není turista s časovou jízdenkou – a pak také zácpy – centrum Dublinu není zrovna kdovíjak šikovně řešené.
Prostě pokud můžete, choďte v Dublinu pěšky, jezděte na kole, využívejte tramvaje LUAS (škoda, že jsou v Dublinu jen dvě linky) a vlaky DART. Ty nejvíce připomínají asi pražské metro (vzhledem vozů a frekvencí zastávek) zkombinované s příměstskými vlaky (intervaly, ve kterých jezdí, a dochvilností). Výhodou je, že u všech těchto dopravců lze používat dublinskou přepravní kartu Leap Card, kterou seženete v každé trafice. Denní vyjde na 10 euro, třídenní na 20, týdenní na 40. Alternativou je koupit si dobíjecí verzi Leap Card, na kterou si jednoduše nahrajete kredit a tím pak platíte ve všech prostředcích (zhruba 1,50 až 2,50 euro za cestu). Tahle dlouhodobá karta se vyplatí především v případě, že jste v Dublinu na delší dobu nebo budete MHD využívat jen zřídka (max dvě cesty denně).
Takže po hodině v autobusu a jednom přestupu jsme se ocitli uprostřed ničeho. Postapokalyptická krajina, studený vítr, osiřelé přechody a zastávky, kam už dávno nikdo nejezdí. A v dálce obrovská modro-žlutá budova s nápisem IKEA. Ten kontrast byl neuvěřitelný. V okolí ani noha, vevnitř narváno k prasknutí. Začali jsme doplněním sil pomocí tradičních švédských masových koulí a vydali se nakupovat. O čtyři hodiny později, po mnoha debatách a s plným košíkem a paletou jsme skončili u pokladen a následně u slečen, které zařizovaly přepravu toho, co bychom sami nepobrali. Sehnali jsme v podstatě vše potřebné, s výjimkou koše, u kterého jsem si nebyl jistý, zda se nám vleze do skříňky.
Hned v neděli pak přijel kamion se dvěma muži, kteří nám vše pomohli odnosit do bytu. A pak nastalo klasické skládání IKEA puzzle. Součástí nákupu byl totiž i manuálně polohovatelný stůl na stání/sezení. S návodem, šroubovákem a trochou času se ale dílo podařilo. A až nám z Česka přijede bedna s deskovými hrami a kancelářská židle, bude byt definitně zabydlený. Pokud by vás zajímalo, jak si žijeme, Jakub pro tento účel vytvořil fotodokumentaci (chybí tam jen zmiňovaný polohovatelný stůl místo křesla v rohu). Kouknout se můžete také na blízké okolí pomocí Street View.
Na závěr ještě jedno ohlédnutí se za minulým víkendem. Než jsem si stačil rozbít koleno a ústa na kole, vypravili jsme se na poloostrov, který se nachází v severovýchodní části širšího Dublinu. Je to turisty velmi vyhledávané místo, které je díky přímé lince vlaků DART z centra (o víkendu jezdí dvakrát až třikrát za hodinu) velmi dobře dostupné. Howth je takové přístavní městečko s několika majáky, mnoha loděmi, muzeem starých rádií s rozkošným názvem Ye Olde Hurdy Gurdy Museum of Vintage Radio a možností vypravit se na několik různě náročných procházek po útesech kolem poloostrova, které skýtají nádherné výhledy. Bylo tam krásně. Posoudit to můžete sami, přikládám galerii s obrázky.
