Archiv pro měsíc: Únor 2018

Sága hledání bydlení v Dublinu se uzavřela. Vše proběhlo, jak mělo, ve čtvrtek jsme se potkali s majitelkou bytu Edel i Rorym, který se o její byt stará. Edel totiž bydlí s manželem i dětmi v Dubaji, což je také důvod, proč byt pronajímá. Bylo to velice příjemné setkání, protože oba jsou velmi pohodoví a pozitivní. Společně jsme prošli vybavení bytu, domluvili opravy věcí, které nefungují nebo jsou rozbité, a pak jsme ke spokojenosti všech stran podepsali nájemní smlouvu. Poprvé v životě s vyhlídkou toho, že v daném bytě strávíme několik let života a hned od začátku ho budeme považovat za domov.

Ještě téhož dne, když Kuba skončil v práci, jsme se vydali na nákupy do města, abychom nakoupili polštáře, peřiny a povlečení a měli v noci pod čím spát. Nechali jsme si poradit a nakoupili v Dunnes, o kterém předtím Rory prohlásil: „Není tam ani moc levno, ani moc draho, prostě tak akorát. Kdybych si já zařizoval byt, nakoupil bych tam.“ Tím ovšem vybavování bytu neskončilo. Bylo potřeba koupit mi pracovní stůl (to byl asi jediný kus nábytku, který jsme potřebovali a který v bytu opravdu chyběl) a nakoupit strašnou spoustu dalších větších i menších věci, od struhadla, misek a skleniček přes ručníky a rohožky až po vybavení pokoje pro hosty. A s ohledem na to, kam a proč se odstěhovala další část rodiny, nemohli jsme samozřejmě jinam než do místní pobočky IKEA.

O víkendu jsme tam tedy vyrazili. Autobusem. Už předtím jsem si  vyzkoušel, jaké to je jet dublinským autobusem. Pokud můžete, raději se této formě hromadné dopravy vyhněte. Na jízdní řády je tu takový „spoleh“, že tu (stejně jako v Torontu) existuje několik aplikací, které vám řeknou, kdy z dané zastávky pojede další autobus. Není totiž výjimkou, že se autobus s 20minutovým intervalem – kratší interval nečekejte ani na té nejvíce vytížené lince – zpozdí třeba o 20 minut. Důvodů je několik, mezi ty hlavní bych zařadil hloupé nastupování – opět stejně jako v Torontu, každý si musí u řidiče koupit lístek, pokud to není turista s časovou jízdenkou – a pak také zácpy – centrum Dublinu není zrovna kdovíjak šikovně řešené.

Prostě pokud můžete, choďte v Dublinu pěšky, jezděte na kole, využívejte tramvaje LUAS (škoda, že jsou v Dublinu jen dvě linky) a vlaky DART. Ty nejvíce připomínají asi pražské metro (vzhledem vozů a frekvencí zastávek) zkombinované s příměstskými vlaky (intervaly, ve kterých jezdí, a dochvilností). Výhodou je, že u všech těchto dopravců lze používat dublinskou přepravní kartu Leap Card, kterou seženete v každé trafice. Denní vyjde na 10 euro, třídenní na 20, týdenní na 40. Alternativou je koupit si dobíjecí verzi Leap Card, na kterou si jednoduše nahrajete kredit a tím pak platíte ve všech prostředcích (zhruba 1,50 až 2,50 euro za cestu). Tahle dlouhodobá karta se vyplatí především v případě, že jste v Dublinu na delší dobu nebo budete MHD využívat jen zřídka (max dvě cesty denně).

Takže po hodině v autobusu a jednom přestupu jsme se ocitli uprostřed ničeho. Postapokalyptická krajina, studený vítr, osiřelé přechody a zastávky, kam už dávno nikdo nejezdí. A v dálce obrovská modro-žlutá budova s nápisem IKEA. Ten kontrast byl neuvěřitelný. V okolí ani noha, vevnitř narváno k prasknutí. Začali jsme doplněním sil pomocí tradičních švédských masových koulí a vydali se nakupovat. O čtyři hodiny později, po mnoha debatách a s plným košíkem a paletou jsme skončili u pokladen a následně u slečen, které zařizovaly přepravu toho, co bychom sami nepobrali. Sehnali jsme v podstatě vše potřebné, s výjimkou koše, u kterého jsem si nebyl jistý, zda se nám vleze do skříňky.

Hned v neděli pak přijel kamion se dvěma muži, kteří nám vše pomohli odnosit do bytu. A pak nastalo klasické skládání IKEA puzzle. Součástí  nákupu byl totiž i manuálně polohovatelný stůl na stání/sezení. S návodem, šroubovákem a trochou času se ale dílo podařilo. A až nám z Česka přijede bedna s deskovými hrami a kancelářská židle, bude byt definitně zabydlený. Pokud by vás zajímalo, jak si žijeme, Jakub pro tento účel vytvořil fotodokumentaci (chybí tam jen zmiňovaný polohovatelný stůl místo křesla v rohu). Kouknout se můžete také na blízké okolí pomocí Street View.

Na závěr ještě jedno ohlédnutí se za minulým víkendem. Než jsem si stačil rozbít koleno a ústa na kole, vypravili jsme se na poloostrov, který se nachází v severovýchodní části širšího Dublinu. Je to turisty velmi vyhledávané místo, které je díky přímé lince vlaků DART z centra (o víkendu jezdí dvakrát až třikrát za hodinu) velmi dobře dostupné. Howth je takové přístavní městečko s několika majáky, mnoha loděmi, muzeem starých rádií s rozkošným názvem Ye Olde Hurdy Gurdy Museum of Vintage Radio a možností vypravit se na několik různě náročných procházek po útesech kolem poloostrova, které skýtají nádherné výhledy. Bylo tam krásně. Posoudit to můžete sami, přikládám galerii s obrázky.

Tenhle příspěvek bude pojednávat o tom, co se nám za první měsíc tak docela nepovedlo. Tak se nám prosím moc nesmějte (aspoň ne do očí).

Když jsme se čtvrtého ledna ubytovali v bytu, který jsme sehnali přes Airbnb, byli jsme docela nadšení. Na něco tak velikého jsme nebyli zvyklí, protože už skoro šest let jsme pro sebe měli akorát tak vlastní pokoj, maximálně se společnou kuchyní a obývákem. Takže vlastní velký obývák s elektrickým krbem (mimochodem krby, ať už elektrické, plynové nebo „opravdické“, jsou v Dublinu skoro v každém bytě, aspoň tedy v každém bytě, co jsem navštívil) a velká ložnice pro nás byly něčím neznámým a velmi příjemným. Dojem trošku kazila maličká kuchyňka s pidiledničkou (nechápu, jak s tak malou lednicí může někdo dlouhodobě existovat) a koupelna s maličkým sprchovým koutem a elektrickou sprchou, před kterou jsem vás varoval v jednom z předchozích článků. A pak taky zjištění, že pokud člověk nenastaví topení na maximum a nezapne krb, bude mu docela zima, i když teploty venku klesly pod bod mrazu asi jen celkem třikrát na začátku ledna, a to ještě jen v noci.

Zcela unikátním bonusem pro nás pak byla sušička, protože od té doby, co jsme opustili Kanadu, jsme prádlo vždy akorát sušili na sušáku (a už jsme toho oba měli plné zuby, protože zvlášť v jednopokojovém bytečku není sušák s prádlem zrovna nejlepší věc, kterou můžete vyplnit volný prostor). Tedy přesněji řečeno to byla pračka se sušičkou, s kterýmžto objektem jsme do té doby neměli zkušenosti vůbec žádné. No, zpětně by se možná nějaké hodily. První praní dopadlo celkem dobře, ale všiml jsem si, že prášek, který jsem do zásobníku nasypal, tam zůstal. A taky bylo to oblečení docela dost horké. Tak jsem si řekl, že na program „rovnou do skříně“ už prát nebudu a začal jsem prát a sušit na program „po sušení vyžehlit“. Druhé praní, byť mělo sušit na nižší teplotu, však skončilo ještě hůře než to první. Zničil se při něm totiž bílý ručník a nějaké bílé oblečení. No, pak už moc bílé nebylo, spíš takové nahnědlé. A všechno to bylo hodně žhavé. Podle majitele bytu to prý způsobila moc vysoká teplota, na kterou jsme nastavili sušení, nebo nedostatečně naplněný buben. Dobrá, příště si zkusíme dát větší pozor…

Přesuneme se o několik týdnů do budoucnosti, do minulé neděle, kterou jsme strávili v okrajové části Dublinu, v Howthu. Z výletu na maják a po pobřeží tohoto poloostrova brzy zveřejníme fotodokumentaci. Přišel ale večer a bylo potřeba skočit do obchodu, tak jsem naskočil na kolo a vyrazil. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval, a jel zpět. Dokonce jsem si objel jeden blok navíc, abych nemusel přejíždět ulici v nepřehledném místě. Na to, že se tu jezdí vlevo, jsem si zvykl docela rychle, jen by bylo prima, kdyby byly pruhy pro cyklisty, nebo ještě lépe oddělené cyklostezky, na více místech. Ne že bych si chtěl stěžovat, protože v Praze si takhle člověk centrem moc nepojezdí, zvlášť beze strachu z toho, aby ho něco nepřejelo.

Už jsem byl skoro doma, předposlední úsek jsem musel dojet po tramvajové trati, protože jsem nechtěl jet po chodníku (stejně jako u nás není jízda na kole po chodníku povolena, s výjimkou přejíždění k vozovce). Když jsem si chtěl přejet do vedlejšího pruhu, zvolil jsem však nedostatečně veliký úhel mezi mým předním kolem a samotnými tramvajovými kolejemi. A zaseklo se mi v nich přední kolo. A protože jsem pořád jel celkem slušnou rychlostí, skončilo toto přejíždění blízkým setkáním mého nosu, brady a kolene s vozovkou mezi kolejemi, která byla navíc dlážděná kameny. Musím říct, že bylo až fascinující takhle zblízka vnímat ten přímý náraz ústy do tvrdého.

Jako první jsem si zkontroloval, jestli mám všechny zuby a celý nos, mám pocit, že jet o něco rychleji, mohlo to dopadnout o dost hůř. Všechno bylo na svém místě, a tak jsem se odbelhal domů, přičemž jsem si cestičku značkoval kapkami krve. Doma jsem zjistil, že to vydržely kalhoty, rukavice i vše ostatní, ovšem kůže na koleni to vzdala a odporoučela se do věčných lovišť. Naštěstí jsme přijeli i s vybavenou lékárničkou, tak nebylo třeba v neděli v devět večer hledat otevřenou lékárnu. První večer nic moc, noha dost bolela, ale o pár dní později už chodím v pohodě. A na to, že mě někdo v temné uličce cestou domů zmlátil, jsem kvůli rozseknutému a nateklému rtu vypadal pouze první večer.

Jo a málem bych zapomněl dopovědět fail s pračkou a sušičkou. Jak jsem totiž zjistil, tak to, že nám tam prádlo hnědlo, že bylo příliš horké a že tam zůstával prášek, nebyla tak docela vina té pračky/sušičky. Na otočném knoflíku, kterým se nastavuje prací program, totiž už od začátku našeho pobytu nebyla nastavená trojka, tedy praní barevného prádla plus následné sušení, nýbrž jedenáctka, což je… jen samotné sušení. Přikládám ilustrační foto, na němž je vidět vhodná reakce na toto zjištění.