Cestou zpět parkem a kolem Paulova domu mě stále více a více sžírala otázka, jestli to náhodou není jeden z těch vyhlášených podfuků, o kterých jsem si toho tolik přečetl. Přeci jen jsme znali jen jeho křestní jméno (v e-mailech od něj sice byl součástí podpisu název nějaké firmy, která prodávala automobily, ale to mi nepřišlo důležité). Několikrát jsem přešel ulicí tam a zpátky… a rozhodl jsem se jednat. Třeba tu majitele té nemovitosti bude někdo znát. Nejprve jsem to zkusil v přilehlém kostele scientistů (neplést se scientology). Ale nikdo nebyl doma. Tak jsem se osmělil a začal zvonit a bušit na domy okolo. Hned ve druhém mi otevřela dveře nějaká paní, ale bohužel se omluvila, že nikdo není doma a ona tam jen uklízí. Asi napopáté jsem měl větší štěstí, paní ovšem majitele této konkrétní nemovitosti nikdy nepotkala: „Ale nedávno ten barák někdo koupil“ Ha! Náznak podvodu! Možná se snaží lidi podvést předtím, než se tam majitel nastěhuje! „Jo, ale to už bude minimálně rok,“ dopověděla. Tak zase nic. Ještě jsem to zkusil u jedné maminky s kočárkem, co jela zrovna kolem. Ta sice byla zdejší, ale bydlela na druhém konci ulice, takže smůla. Metoda ve stylu Paní Columbové tedy nevyšla.
Po návratu domů jsem začal přemýšlet, jak odhalit, že je Paul opravdu podvodník. A napadla mě spásná myšlenka. Napíšu mu z jiného e-mailu. A pokud si se mnou domluví schůzku i poté, co budeme mít jasně domluvený podpis smlouvy, tak bude jasno. Na odpověď na inzerát byl ovšem potřeba nový e-mail. A tak tedy vznikla Hannah Abbotová, která vše nepravé rázem odhalí. Paul se s ní domluvil na sobotní prohlídce.
Mezitím jsme Paulovi poslali všechny dokumenty. Mezi řečí ještě zmínil, že má další zájemce, ale protože my jsme byli první, tak máme přednost. Domluvili jsme se na tom, jaký bychom tam chtěli internet, a v pátek odpoledne nám přišla smlouva. Vše se zdálo být v pořádku. Dokonce jsme si říkali, že se na nás zase jednou usmálo štěstí a že je to moc prima. Na mé reakce ohledně překlepů ve smlouvě Paul zatím nereagoval, ale to mě zase tak moc netrápilo. Ve snaze zjistit o něm více – poslal nám kopie osobních dokladů – jsem se vrátil k už zmiňovanému e-mailu od něj. A tehdy mi to konečně došlo. Paul nebyl v e-mailu podepsaný, protože jeho jméno figurovalo přímo v názvu té firmy. Na netu jsem pak s ním jako majitelem této společnosti našel dokonce i rozhovor. Nebylo tedy pochyb, Paul není podvodník a nás čeká příjemné bydlení s velmi pohodovým sousedem.
V devět zazvonil telefon, což jsem přivítal. Bylo totiž ještě potřeba domluvit přesný čas, kdy se druhého dne sejdeme k podpisu smlouvy. „Lukáši, volám, protože nemám dobré zprávy,“ začal telefonát a sen o rychlém bytu v Dublinu se rozplynul jako pára nad hrncem. Strnul jsem, protože jsem tušil, co bude následovat. „Dostal jsem nabídku, jaká se neodmítá. O byt má zájem jeden Brit, který tam bude žít jen od pondělka do čtvrtka a na víkend bude létat zpět do Spojeného království. Navíc mi zaplatí o stovku víc než vy. Tak se nezlobte, chtěl jsem se omluvit osobně. Pardon. Sbohem.“
No, tak to by bylo. Já si teda osobní omluvu představuju jinak než jako dvě věty „ze sluchátka“, ale jiný kraj… Taky jsme si mohli ušetřit celou tu šaškárnu se zasíláním osobních informací a smlouvy a podobně. Naštěstí byla v lednici načnutá flaška bílého, tak jsem měl ten žal aspoň čím zapít. Nakonec jsem se překonal a napsal Paulovi e-mail, ve kterém jsem mu popřál vše dobré a ať mu to s tím nájemníkem vyjde. Později večer se ukázalo, že Kuba by mu taky napsal e-mail, ale o dost ostřejší. Je totiž fakt, že se Paul zachoval jako pěknej kretén. Hlavně nám nemusel věšet bulíky na nos ve smyslu, že jsme byli první a hotovo.
Druhý den ráno jsem se vrátil k nabídkám, které jsme předtím během týdne s Kubou vybrali do zálohy. Byly to trošku dražší byty, ale objevil se tam i mezonet se dvěma koupelnami, který vypadal opravdu krásně, a pak něco, čemu jsme mezi sebou začali přezdívat „Život na zámku“. Musím se přiznat, že takový byt jsem zatím asi nikdy neviděl. Na stěnách tapety a obrazy, které by si svým obsahem a hlavně rámováním nezadaly s obrazy na leckterém zámku. Obrovská zdobená postel. Představa, že si do toho bytu dovezu moderní ergonomickou židli na práci, byla mírně k smíchu. Ale už jen pro tu srandu z toho, že bychom návštěvy přivedli na náš „zámek“ do Dublinu, bychom do toho byli ochotní jít.
Jako problém se ovšem ukázala skutečnost, že toto bylo ráno sobotní. A to nikdo nechtěl být kvůli prohlídkám otravován. Nejčastější poznámka u inzerátu byla: Kontaktujte nás v pracovní dny mezi osmou hodinou ranní a pátou večerní. Takže další průzkum, do seznamu přibylo několik dalších bytů, ale než stihlo přijít pondělí, byly všechny byty, které jsme si vyhlédli minulý týden, pryč. Co se dá dělat, čeká nás druhé kolo. Jo a abych nezapomněl, Hannah Abbotové přišla v sobotu zpráva od Paula, že už byt pronajal a že se omlouvá. Takže hon na podvodníky se taky odkládá…
